SOLOPISKÉ ŠEDESÁTKY 2019
Nad nedělním ránem, kdy slunce teprve začalo vykukovat z horizontu a na obloze nebylo zcela jasné, zda bude pod mrakem nebo ne, jsme museli vstávat. Ne, nešli jsme do školy, do práce, nemuseli jsme děti doprovodit do školky. A možná právě proto, bylo vstávání do chladného rána veselejší a rychlejší než obvykle. Stihli jsme i snídani a při ní jsme potichu uvažovali nad nacházejícím dnem. Sedíte na židli, a přitom si nedokážete představit, jak dnešní den dopadne. Pocit jako před zkouškou, písemkou před svatbou, před pohřbem, před neznámem. Míchají se všechny pocity naráz a někde v hlavě, kdesi vzadu, jste si jistí, že na to nejste sami. Přesvědčujete sami sebe, že ty náročné dny příprav, musí mít šťastný průběh i konec. Že ta práce do noci, že to věčné urgování, telefonování, esemeskování, mailování, hledání, shánění, zapomínání, nacházení a hodiny nejistoty se na správném místě zhmotní. Ale jak?
Nic. Šup na plac a jdeme stavět, zapínat, vypínat, organizovat, vysvětlovat, hledat, shánět zapomenuté, volat, křičet, prosit, děkovat, rovnat, pokládat, kontrolovat.
Všiml si někdo, že už je denní světlo? Že už se sjíždí první závodníci, jejich vedoucí? Že i oni jsou napnutí, jak celý den dopadne? To už jsme je přivítali? Kdy? Už jdou k nám, k registraci. Máme všechno? Dali jsme jim všechno? Mají oni všechno? Na co jsme zapomněli? Na co oni zapomněli? Usmíváme se? To byli ti první a další jsou už u stolečku a čekají na registraci dalších dětí. Už nám to jde lépe. Už víme, jak na to. Už se nám vrací jistota.
Nástup. Přivítání. Trochu se chvěje hlas. Husí kůže. Kolena? Zatím dobrý. Tak už je to opravdu tady. S mikrofonem, před tolika lidma. Mluvit k tolika lidem, ne k lidem, k dětem. Stojí v pozoru i ti nejmladší. Čekají na instrukce, napnutí jak struna. Jak se asi vstávalo jim? Co se jim v hlavě honilo po cestě sem? Taky jako před zkouškou? Asi jo. Aspoň chvilku určitě.
Start. Přípravka. Na řadě jsou jako první. S doprovodem. Všichni se dívají, srdečně usmívají. Volají a fandí. Podporují. Drobečkové, jak jim to jde! A přitom takový mrňousci! A jsou v cíli. To je radosti a pochval. Opakovaně se ozývá:
„Super! To je šikula!“
A slzy radostí a dojetím tečou dospělým.
Start. Mladší. Trochu nervozita. Už jsme na řadě. Kde mám vedoucího? Připravil mi správně hadice? Co když se mi to nepovede? Start se odkládá. Technické potíže. Ne, už ne, už to zase funguje. Start. Běžíme. Překážka. Hadice. Lavice. Rozdělovač. Chytit hadici za proudnici a běžet do cíle.
„Jednou rukou!“ Běžím jak o život, cíl je kousek, pár kroků, tak pět. „Do jedný ruky!“ Co? Co to křičí? To je na mě? Furt běžím. Jo! To bylo na mě! Nezastavuju. „Do jedný ruky!“ Aha! Na poslední chvíli. Cíl. Bílý praporek.
„Paráda!“
Pochvaly od rozhodčích, vedoucího, členů družstva. Děkuji a usmívám se.
Start. Starší. Kluci mají vysokou překážku. Někteří z nich přes ni nejsou vidět. Překonat jí musí, žádné úlevy. Je to drama, povede se jim to? I těm nejmenším z největších? Trénovali před startem. Tolik nepodařených pokusů! Dospěláci jim radí, jak na techniku. Jak se nebát, jít do toho. Nevzdávat to. Nevzdali to! Hadice. Lavice. Rozdělovač. Chytit hadici za proudnici a běžet do cíle. Poprat se s tím. Cíl!
„Uf, já to dal!“
A když to nedal? Když někdo bojoval a dal do toho všechnu svoji odvahu, srdíčko, odhodlání, energii, a přesto se nedařilo? Diváci takové situace významně podporovali potleskem a hlasitým doprovodným jásotem. Bez slzí se to někdy neobešlo. Bez dalších emocí taky ne. Jak se teď na mě asi všichni dívají? Zkazila jsem to celému družstvu!
„Nic se neděje! Výborně sis poradila!“
„Máš ještě jeden pokus! Vždycky aspoň jeden pokus dáš! Vždycky!“
Ozývá se velký potlesk. Slyší ho vůbec? Přes slzy nevidí na cestu zpět.
Poslední závodník doběhl. Světlo se začíná zbarvovat do červena a kdo se nenamazal krémem, tak se tomu světlu podobá.
Přípravy na závěrečný nástup vrcholí. A je to tu. Rozdávají se ceny, poháry a medaile. Tu dostane každý! Ve vzduchu už není tolik cítit napjatá atmosféra. Přesto, je pár lidí, kterým se na obličeji objeví podkovička a snaží se schovat slzy. To jsou slzy, které říkají děkuji. Díky všem. Díky za všechno. Kolena? Nejsou dobrý.
Fotografie z prvního ročníku ZDE.